V Portugalsku dlaždice Vyšlo to z ruky krále Manuela I., který oslněný Alhambrou chtěl tímto druhem umění vyzdobit svůj sinterský palác. Díky tomu učitelé z Triany a Talavery pracovali v portugalských zemích, šířili tuto techniku po celé zemi a dosáhli našich dnů.
Dlaždice se přestala dovážet, jakmile byla v portugalských zemích propagována národní produkce. Na rozdíl od Španělska mají portugalské dlaždice barokní design, kterému dominuje převážně modrá barva inspirovaná profily Talavera, vlivy čínské keramiky a holandské dlaždice z města Delft.
El termín dlaždice pochází z lapis lazuli, což je polodrahokamový modrý kámen. Ze slova modrá vznikla zulej, což znamená vyleštěno. Na Pyrenejském poloostrově ji zavedli Arabové. Nejprve byly vyrobeny technikou obkladu, která spojovala monochromatické kousky glazované hlíny geometricky vystřižené. Později bylo použito takzvané suché lano, ve kterém olejová šňůra oddělovala různé smalty. Ty, jakmile byly spojeny, poskytly tmavší barvu.
Plochou nebo italskou dlaždici představil ve Španělsku Nicolás Pisano, který ji v polovině XNUMX. století začal vyrábět v Seville a reprodukoval geometrické obrazce a kresby. Tato nová technika, mnohem levnější než ty předchozí, začala mít ozvěnu v Manises, Talavera de la Reina a Katalánsku, kde začala rozsáhlá výroba. Církev měla hodně společného s rozšířením těchto dlaždic, protože fasády a vlysy jeho chrámů byly hojně zdobeny keramickými obklady.
Během sedmnáctého století docházelo k autentickému rozkvětu dlaždic a jejich chuť umožňuje palácům a ušlechtilým domům mít jejich podlahové desky touto technikou zcela pokryty. Lisabon a Coimbra, důležitá centra manuelského stylu, podporovaly obklady. Na konci XNUMX. a na počátku XNUMX. století se mezitím v Rota da Luz, kde se nacházejí rady Aveiro, Estarreja a Ovar, začal na městských fasádách používat keramický obklad s velkým množstvím motivů.